Písmo praví: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu“ (Genesis 1:27). Je-li Bůh Láska, je i Člověk Láska, byl-li stvořen k Jeho obrazu. Člověk je tedy zrcadlem Lásky Boží. To platí pro každého z nás, rozdíl je jen v tom, kdo si je toho vědom. A další úrovní je, kdo podle toho uvědomění koná.

Záměrně píšu Člověka s velkým „Č“, protože ten je obvykle až cílem lidského vývoje, člověk (nevědomý) se k Člověku teprve vyvíjí. A kdo je to tedy ten Člověk s velkým „Č“?

Na počátku byly lidské bytosti vědomé, to znamená, byly si vědomy své duchovní podstaty a neustálého propojení s Bohem. Lidé znali Boží Vůli a také podle ní konali. Ale nebyla v tom svobodná vůle. Láska byla DANOSTÍ, z hlediska vývoje Vesmíru však bylo nutné, aby se stala SVOBODOU.

A tak lidé upadli do zapomnění. Zapomněli na svou božskou podstatu, „oddělili“ se od ní a vrhli se do prožívání své osobnosti, toho jediného, co nyní znali. Rajskou blaženost vystřídal člověk za strastiplnou cestu. Celá ta vývojová cesta utrpení a bolesti daná omezeným pohledem a sobeckým charakterem Ega, měla však jediný cíl. LÁSKU! Tentokráte se pro ni ale člověk musel rozhodnout sám, každý se sám musí rozhodnout, zda poklekne před šelmou, nebo před Beránkem.

Vlastně v celém tom vývoji lidstva není jiného smyslu, než aby se LÁSKA stala SVOBODNOU VOLBOU. Pak teprve se může, obohacena, zase vrátit Domů. Člověk se vrátí v Synu Člověka.